Francouzský matematik Bernard Morin je od dětství slepý. Přesto vynikl v oblasti tzv. matematické topologie, disciplíny, která nepracuje jen s čísly, ale především s prostorovými modely. Předmětem jeho dlouholeté práce se staly spojité deformace, převracející modely sfér do komplexních a na představivost náročných tvarů. Schopnost vybavit si nějaký předmět či podobu však většinou spojujeme s naší schopností vidět. Je jedno jestli to, co vnímáme je před námi, či v naší představivosti, stále se jedná o vizuální aktivitu. V lidské biologii je sítnice provázána s mozkem tak hustou sítí vazeb, že si zdravý jedinec jen těžko dokáže představit jinou možnost jak vnímat okolní svět. Morin ale při vytváření svých vlastnoručně uhnětených modelů nepoužil jen matematickou spekulaci, ale důležitým nástrojem mu byla právě jeho představivost. Schopnost „vidět“ v jeho případě dostala jiný smysl. Absence vizuálních počitků vnějšího světa mu evidentně neodepřela, a možná naopak i posílila jeho vnitřní zrak. Otevřely se mu dveře k soustředěné kontemplaci nad formou prostřednictvím hmatu. To, co je pro sochařovu práci každodenní praxí, tedy potýkání se s tvarem jako haptická aktivita, se v práci tohoto matematika stalo autonomním systémem.

David Böhm a Jiří Franta ve svých videích prezentovaných na výstavě ve Fait Gallery reflektují právě onu situaci, kdy imaginace není spojena se zkušeností z vizuálního vnímání vnější reality. O čem může snít slepec, který nikdy neviděl? Jistě, mohlo by jít spíše o otázku pro oblast kognitivních věd, nicméně zde je asi podstatnější ono samotné tázání, které před tvůrce staví zajímavý tvůrčí prostor. Oba autoři jsou již známí tím, jak se v rámci své tvůrčí kooperace často s humornou hravostí zabývají samotným tvůrčím aktem jakožto řadou obstrukcí. Tím jak se proces tvorby úmyslně komplikuje, stává se sám o sobě dílem. Na této výstavě se moment jinakosti a překážky, která posouvá běžné fungování člověka v tomto světě, stal přímo tématem, na nějž oba autoři vážou i své další prezentované práce. Představivost slepce je pro nás stejně neuchopitelná, jako divnost tváří vojáků z první světové války, rekonstruovaných při prvních plastických operacích. Pocit distance se pojí s groteskností a fascinací jinakostí. Využití zmíněných inspiračních zdrojů zde však není pouhou cirkusovou atrakcí, ale směřuje vlastně k nečekaně přínosné stránce divnosti, odhalující mnohem různorodější stránky lidskosti a jejích kvalit, než jak ji definuje běžně se vyskytující norma.

Viktor Čech

foto: Martin Kacvinský a archiv autorů